Neoliberalismus

Neoliberalismus (řecky neo – nový, nedávný; latinsky liber – svobodný) je termín vytvořený počátkem 20. století, který označuje ideje ekonomického liberalismu a jeho tržní taktiky laissez faire (francouzsky „nechat být“).^[1][2] Nejpodstatnější z těchto myšlenek je snižování účasti státu na chodu ekonomiky, čehož chtějí zastánci tohoto směru dosáhnout prostřednictvím privatizace, deregulace ekonomiky, strohostí státního aparátu a sociálního státu, volným trhem, snižováním daní a státních výdajů s cílem posílit roli soukromého sektoru jak v ekonomice, tak celkově ve společnosti.^[3] Součástí tohoto myšlenkového směru je apel na individualismus, odpovědnost a samostatnost jednotlivců, kteří jsou obecně vnímání jako racionální aktéři na trhu (jinak „homo oeconomicus“).^[4] Tyto myšlenky a zákony soustřeďující se primárně na tržní ekonomiku představují odklonění od paradigmatu poválečné keynesiánské školy,^[5] která trvala v letech 1945 až 1980.^[6]

Neoliberalismus se tak vrací k původním idejím liberalismu uvedeného Adamem Smithem v jeho knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. V ní ilustruje pomocí metafory „neviditelná ruka trhu“ hnací sílu tržní ekonomiky, kterou je lidská sobeckost, touha jednotlivce bohatnout. Citát z knihy Adama Smithe: „[...], aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede tu [výrobce] jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle [všeobecného bohatství], o který mu vůbec nejde.”^[7] se snaží dokázat, že v ekonomický prospěch všech je dobré, aby jednotlivci, zejména obchodníci, měli možnost se sami prosadit na trhu, k čemuž potřebují neustále zvyšovat kvalitu svých produktů.

Samotná definice a použití termínu „neoliberalismus“ se v průběhu let měnila. Jakožto ekonomická filozofie se neoliberalismus rozšířil mezi evropskými liberály 30. let 20. století, kteří se snažili reformovat klasický liberalismus a najít směr, který by v návaznosti na velkou hospodářskou krizi a ztrátu své popularity, dokázal skloubit svobodný trh a současně přecházet těmto negativním sociálním dopadům. Do obecného povědomí se opět dostal v 80. letech v souvislosti ekonomickými reformami Augusto Pinocheta, kde získal svou negativní konotaci a začal být používán kritiky tržních reforem a laissez faire kapitalismu. Obecně je neoliberální politika spojována s osobnostmi montpelerinské společnosti, teoretiky Friedrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a Jamesem M. Buchananem, a politiky jako Margaret Thatcher, Ronald Reagan a Alan Greenspan.^[8]

Neoliberalismus nutně nemusí být výhradním filozofickým směrem užívaným vedením země, v některých případech tomu bylo i naopak. Neoliberalismus lze kombinovat s jinými směry, zejména v případech, kdy tato filozofie zastává pouze ekonomickou teorii ekonomického strategického plánování ve státě. Jako významný příklad z historie lze uvést vládu chilského diktátora Augusta Pinocheta (1973–1990), kdy byl termín hojně užíván mezi členy opozičních stran. Neoliberalismus popisoval tamní nově ekonomické reformy a jejich zastánce (Chicago boys),^[9] zatímco faktická vláda byla autoritářského, konzervativního typu.

V současné době se termín neoliberalismus používá k definování takových ekonomický strategií, které se snaží dosáhnout politiky volného trhu.^[10] Teorie neoliberalismu zastává názor, že bez zásahu státu dosáhne trh efektivity, hospodářského růstu, distribuce příjmů a technologického pokroku úplně sám. Jakýkoliv zásah ze strany státu tak může dle neoliberální teorie tyto jevy pouze zhoršit.^[11]